close

You are here

April 21, 20182893

Jiří Hromada: prezident nebo buzerant?

Jiří Hromada na obalce své knihy
Jiří Hromada na obalce své knihy

Je možné, aby hnutí existovalo bez oběti, jakou byl, například, Harvey Milk v USA?

Naše hnutí nemělo žádnou oběť. Možná to bylo proto, že Češi jsou tolerantní lidé - z několika historických důvodů. Víte, že tudy prošly všechny kultury, všechna možná vojska: Švédi, Rusové, Němci, Francouzi. A kvůli tomu, že jsme pořád byli pod určitým vlivem, náš národ se naučil spíše koexistovat, než aby si ubližoval. V podstatě se to stalo proto, protože tudy prošli protestanti a katolíci a Tataři, náboženství na jaká si vzpomenete. Proto jsme v podstatě od víry imunní. Češi mají jedno z nejmenších procent ovlivnitelnosti náboženstvím. Tím pádem - co se týká takových zásadních věci, jako je lidská jinakost, tak tady jsou Češi tolerantní. Také zapůsobilo umění v  60. letech. To, co se v tu dobu dělalo, tady bylo nádechem svobody od komunistické totality padesátých let.

Jak se objevili homosexuálové, když to bylo zakázáno? Když homosexualita je trestná, tak každý objev je riziko.

Homosexualita byla trestná jak v meziválečném období 30. let, tak za 2. světové války, protože Hitlerova vláda používala růžové trojúhelníky a dávala nás do koncentráků. Ani v 50. letech s tím komunisti nic nedělali, protože tak měli aspoň pod dohledem jinaké lidi. Pokud se z nich stali disidenti, tak oni navedli nějakého mládence (který se provinil nějakým malým trestným činem), aby řekl, že něco spolu měli – a oni mu to odpustí. A tak šel ten disident do kriminálu ne jako hrdina, ale jako prznitel mladého chlapce.

Ale díky tomu doušku svobody v 60. letech se něco se začalo měnit. Měli jsme vynikající české sexuology. A všechno se začalo u nich. Sexuologům se podařilo přesvědčit vládní moc, že by se homosexualita měla legalizovat. To bylo něco neuvěřitelného (možná se to stalo i díky tomu, že byli ve vládě taky gayové).

V roce 1961 (což jsme byli jedni z prvních na světě) -  zrušili komunisté zákon o trestnosti. Ale aby bylo jasné, že nejsme rovnoprávní - nechali tam 18 let, jako povolenou věkovou hranici způsobilosti pro homosexuální pohlavní styk (15 let pro heterosex zůstala).

Určitě, zrušení trestu je velký pokrok, ale není to garance aktivity gayů. V Kazachstánu to máme od 1998, ale až v současné době se hnutí začalo objevovat. Jak jste začali vy?

Ti sexuologové vytvořili terapeutické skupiny v Praze a v Brně. A tyto terapeutické skupiny dávaly možnost nabídnout všem, kteří měli problémy, aby si je řešili pospolu - mezi svými. Bylo to ale ještě pořád hodně medicínské a nebylo to společenské. A řešilo to především problémy dovnitř komunity. Hlavně osobní problémy. V naší zemi podle průzkumu veřejného mínění - 50 % všech gayů a leseb se ženilo a vdávalo na oko. Dohodli se: tady máš dítě, tady máš peníze, a já mám tam přítele. Tak to se stávalo v 50.- 80. letech. Aby žili v klidu a mohli pracovat. Proto se anonymně seznamovali a měli anonymní sexuální kontakty - pak prostě pryč domů. Aby bylo všechno v pohodě...

Ty terapeutické skupiny byly ale velmi úspěšné. Získaly si důvěru a taky určité poznatky od odborné veřejnosti. Ale šlo hlavně o veřejnou svobodu. Základní heslo bylo:

“JÁ nemám se svou jinakostí problém, TY máš problém... Když mě osočuješ z něčeho, co je tvůj problém - ty si ho vyřeš”.

Jenomže to pořád řešilo problematiku dovnitř komunity, ale ne ven – do neinformované, předpojaté společnosti.

Říkal jste, že ta aktivita šla dovnitř. Jak se to rozšířilo na veřejnost?

Musím říct objektivně, že tady nebylo nic krutého. Občas ti estébáci někoho nevinně osočili a zavřeli (když jiný falešně potvrdil, že byl obtěžován). Ale v tisku se o tom spíš mlčelo, nebo se o nás ironicky žertovalo. Ale nebyli jsme veřejně pronásledováni. Postupně přišla ta změna, o které jsem mluvil.

V roce 1988 byl identifikován první HIV+ kluk. Gay. To byla zvláštní situace, protože tzv. železná opona nám nedovolila realizovat mnoho sexuální turistiky ven ani jim sem. Takže v podstatě jsme měli minimální počet HIV pozitivních (zatímco všude to strašně rychle šlo nahoru – denně tisíce a tisíce HIV pozitivních). Nicméně i u nás byl první chlapec objeven. Byl to bohužel můj kamarád, dodnes si na něho pamatuji, hodný člověk. Měl nechráněný kontakt s nějakým cizincem, který pak odjel a on onemocněl… Byla to strašně důležitá věc, protože potom  najednou začal zmatek, co s ním -  nikdo to u nás neuměl.

Tento kluk byl zavřen v nemocnici na samotce. A teď se radili, co s ním.  A on v noci utekl oknem. Tři dni ho honili po celé republice, protože se báli, aby nikoho dalšího  nenakazil.

Chytili ho, zavřeli do vězení a dali samotného do cely. Jídlo mu dávali na lopatě. Báli se. Bachaři se báli i dechu. Nikdo nevěděl, jak se virus přenáší.

Konečně se to začalo také řešit. Jeho maminka napsala do velmi populárního časopisu pro mladé - Mladý svět - zoufalý dopis, že je sama, že jí ho neoprávně vzali, že on je hodný a že nikomu nic neudělal. A že je nemocný a proč s ním tak zacházejí. To je protiprávní...

A ta redakce, ve které byli mladí a velmi populární redaktoři, vydala celý časopis o AIDS. Přes celou titulní stranu bylo červeně “AIDS”. V úvodu byl dopis té maminky, a celý časopis byl v té souvislosti - také o nás: Kdo to vlastně ti homosexuálové jsou: historie, co se dělalo, jací jsou slavní, že nikomu neubližují atd. A názory odborníků, politiků, lidí. Takže ten časopis byl vyprodaný. A strašně to zaujalo…  Navíc už byl v Rusku Gorbačov. Už se tady začalo víc mluvit svobodněji. Už se blížil rok 1989. Tento časopis otevřel velkou celospolečenskou diskusi a dal odvahu prvním jinakým lidem se projevit. Lidé se začali setkávat, ptát se všude o možnostech realizace a brzy založili první oficiální organizaci: jmenovala se “Lambda Praha” (po vzoru světa, kde se podobné organizace takto pojmenovávaly). A na rozdíl od terapeutických skupin – se chtěli soustředit směrem ven, prosadit zákony, srovnat věkovou hranici atd., aby minorita dosáhla rovnoprávného postavení.

To byl pořad komunistický režim. Co jste plánovali dělat v době totality?

Tenkrát nemohly vzniknout organizace jen tak. Musely být pod nějakou hlavičkou, kterou kontroloval stát. Tenkrát to by Socialistický svaz mládeže. Tak pod tím SSM oni udělali gay-organizaci. Ještě ne gay. V té době jsme neznali to slovo. Byla to “Lambda Praha” - homosexuální ženy a muži. Ale  když podali přihlášku na Ministerstvo vnitra, tak dostali odpověď, že v jejich Stanovách organizace není napsáno, že činnost organizace vychází z ideologie a praxe Komunistické strany Československa – ať to doplní… To se jim samozřejmě nechtělo... Ale než si to rozmysleli, přišel listopad 1989. A hodili to do koše. A ta organizace okamžitě po revoluci vznikla oficiálně – a svobodná.

Já jsem tehdy hrál v pražském divadle E. F. Buriana. Naproti divadlu byla vinárna. A jsem tam jednou přišel si dát decku. Mezi zkouškou a představením. A oni tam seděli. “Jé, Jirka? Herec?”. Říkám ahoj.... “Zakládáme organizaci”. Já: “Dobře, to je dobře”. “Přijď k nám něco přečíst z knížky, nebo zarecitovat”. “Tak já přijdu”. Postupně jsem se tak dostal mezi ně. Pak jsem se hodně angažoval porevolučními aktivitami v divadle. Ale oni začali za mnou chodit.,  protože jsme začali najednou v sobě zjišťovat, co všechno máme v sobě ukrytého, nejenom tu orientaci, ale třeba i schopnosti, třeba, organizační talent atd. Tak se to rychle rozjelo. A začaly vznikat v Praze, Ostravě, Brně, Budějovicích další, regionální organizace. Jenomže jsme pořád byla naše činnost nasměrována dovnitř minority. Zatím jsme neměli potřebnou sílu.

Až za mnou jednou přišel student filozofické fakulty Šimon Formánek a řekl:

“Takhle to nejde. To je špatné. Vy se tam učíte vařit, nebo co, a řešíte jenom ty vaše osobní problémy. My musíme do boje! Musíme ven!”

Jiří Hromada na Prague Pride 2012
Jiří Hromada na Prague Pride 2012

Tak jsme se svolali, spíš intelektuálové, a založili Hnutí za Rovnoprávnost Homosexuálních Občanů – HRHO. (Pak se nám smáli a říkali, že se jmenujeme: HRomadovi HOši.) Ale my opravdu začali dělat politiku. A hned v červnu 1991 byly celostátní, svobodné volby. Vznikly nové politické strany. Komunisti ustoupili. Existovalo tady Hnutí za občanskou svobodu (HOS). Protože jsme nebyli politická strana, nemohli jsme kandidovat. Ale to Hnutí si vzalo pod sebe všechny organizace, nově vzniklé v občanské společnosti. A nabídlo nám, že můžeme za ně kandidovat. Takže tenkrát jsem kandidoval za HRHO v HOS.

Cílem nebylo stát se poslancem. My jsme věděli, že se do Sněmovny nedostaneme. Ale mohli jsme se přes média, přes kampaň – zviditelnit a sdělit všechno, co nás trápí. A dopadlo to celkem dobře (i díky televiznímu spotu, kde mě podpořil i zakladatel gay hnutí v Americe – Allen Ginsberg).

Do Parlamentu jsme se samozřejmě nedostali. Ale byli jsme spokojeni.

Na jedné přednášce jste řekl, že nejdůležitější byla aktivita na venkově. My  v Kazachstánu pořad něco děláme jenom v hlavním městě a v Almaty. Tak jaký je váš názor na to?

První roky jsme měli velký problém s částí našich lidí, kteří říkali: “co to děláte, nechte nás v klidu... Neukazujte na to. Vy v Praze máte klid, ale my tady na venkově, co máme dělat”.

Tak jsme vysvětlovali naopak: musíme společně!

A to nám dalo jasný impuls, kudy se musíme ubírat. Samozřejmě opřít se o naše vlivné známé, ať už gay nebo ne: umělce, politiky, intelektuály, vědce, aby pomohli v prosazování legislativy, která nás zrovnoprávní. Věděli jsme, že ji neprosadíme, když za námi nebude venkov.

To podcenily všechny ostatní východní země: Slovensko, Bulharsko, Rumunsko. Ty nemají dodnes nic, a šly do toho v tu dobu s námi. Ale oni šly spíš přes centrální mocenské orgány, přes hlavní město. Ale zákonodárci jsou z celé republiky, to nejsou jenom Pražáci.  A tak se nám podařilo poměrně brzy - vytvořit 30 aktivních regionálních organizací ve větších městech. Našli jsme v nich lidi, kteří byli ochotní do toho jít. Založili je v Pardubicích, Ostravě, Olomouci, Teplicích, Mostě, Karlových Varech, Chebu - prostě po celé republice. Měli třeba jen 5-10 členů. Ale pracovali. Každý týden připravili pro ostatní ve městě a okolí nějakou akci: turistický výlet, setkání, besedy apod.

Tak na začátek jste stvořili velkou regionální síť. A co dál?

V roce 1991 jsme založili redakci časopisu SOHO revue, protože jsme věděli, že  musíme informovat. Redakci veřejného, celostátního časopisu. Žádný pokoutní porno – oficiální, kulturně společenský magazín... A protože jsme se  rozšířili o nové organizace , připravili jsme setkání jejich zástupců, a s HRHO a Lambdami jsme založili SOHO - Sdružení organizací homosexuálních občanů. Stanovila se struktura: prezident (do funkce jsem byl zvolen já – potom ještě čtyřikrát, celkem na patnáct let), zástupce prezidenta (vždy žena), prezidium (šéfové sekcí administrativní, finanční, právní, zahraniční, kulturní, prevence HIV/AIDS), parlament (setkával se 4x do roka, složen ze zástupců všech členských regionálních organizací, projednával a schvaloval návrhy prezídia)...

SOHO v České republice bylo zaregistrováno ministerstvem vnitra 30.10.1991.

Do programu jsme schválili tyto hlavní cíle:

  • zrovnoprávnění: prosazení absentující legislativy...
  • kulturní aktivity: aby občané zjistili, že nejsme lidé bez kultury a dalších souvislostí, kteří neznají nic, než sex...
  • prevence HIV/AIDS: abychom odstranili ty výtky, co nás kritizovaly z promiskuity, nechráněných intimních kontaktů a trestného šíření HIV...

(K naší velké radosti - jeden z prvních, kdo dostal amnestii od prezidenta Havla, byl chlapec, který byl prvním identifikovaným HIV pozitivním.)

A SOHO byl naším vlastním parlamentem se zástupci těch 30 organizací. A scházeli jsme se pravidelně jednou za čtvrt roku tak, že to organizovala pokaždé jiná venkovská organizace. Já jsem nic nechtěl do Prahy (která měla všechno),

já jsem se snažil většinu práce dělat venku.

A protože jsme vyhlásili také zájem prosadit registrované partnerství, tak jsme získali velký zájem TV. A protože už byly regionální televizní stanice, tak jejich štáby za námi jezdily, a po každém zasedání parlamentu jsem vystoupil v televizi (nebo s tím, koho se projednané téma dotýkalo). Informovali jsme, co se aktuálně děje, co děláme. A to tak šlo prvních 10 let. S velkým zájmem médií a veřejnosti o naši činnost.

Zasedání parlamentu SOHO v ČR, České Budějovice
Zasedání parlamentu SOHO v ČR, České Budějovice

10 let příprav! Tak to je dlouhá cesta. Během té doby jste stále připravovali veřejnost, že vůbec existujete a máte plány, ano?

Ano, ty regionální kluby mohly (přes své přátele, příbuzné, rodiče atd) motivovat všechny k tomu, aby chodili za jejich regionálním poslancem. To nebyli jeden, dva žadatelé - ale už 10-20-50! A všichni říkali: my chceme registrované partnerství

- jestli to budete protahovat, tak vám nedáme hlas v příštích volbách.

Oni se tomu zprvu smáli, ale pak zjistili,  že to je narůstající síla... Že už to není jeden, samotný člověk, ale že už má také své příbuzné, že má své rodiče, že oni mají své známé atd. Takže narůstal počet těch lidí , kteří nás podporovali – a pro poslance důležitý počet hlasů do voleb.

První co se podařilo hned v roce 1990 bylo srovnání věkové hranice. To se podařilo přes moje přátele herce, kteří se dostali do parlamentu.

Druhé bylo zrušení policejních seznamů. Těm se říkalo ‘Růžové listy’. A ty policie dělala tak, že když někoho zadržela, prohlíželi si jeho diář a zapsali si ho (a všechny z diáře) do Růžových listů...všichni jsme tam byli. Ministerstvo (v roce 1990) po dohodě s námi - vyhodilo všechno do koše. To bylo velice důležité.

A v roce 1993 jsme přispěli k tomu, že Česká republika přijala výzvu Světové  zdravotnické organizace (WHO), aby byla v Seznamu nemocí vyškrtnuta homosexualita jako nemoc.

Také jsme se pětkrát pokoušeli prosadit registrované partnerství. Nejprve to neprošlo jednoznačně a pak už jen o 2 o 3 hlasy. Navázali jsme kontakt se všemi zástupci jednotlivých politických stran, kteří byli v parlamentu. Už během jednání o srovnání věkové hranice jsme mezi nimi našli velké příznivce, (většinou právníky), kteří připravili návrh, jak by to mohlo fungovat.  A vláda návrh předložila sněmovně ke schvalování.

Když se to nepovedlo, udělali jsme to rychleji. Další pokusy byly už ne přes vládu ale rovnou přes tzv. poslaneckou iniciativu šesti poslanců, kteří toto podepsali a předložili. Trvalo to do roku 2006 - 15 let jsme usilovali o registrované partnerství, až na šestý pokus to konečně prošlo Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Nakonec dorazil schválený zákon Parlamentem ČR k podpisu – k prezidentu Klausovi (o kterém jsme všichni věděli, že je skrytým gayem). To jsme věděli my, a věděl to i národ. Ale on zákon vetoval. To znamenalo, že už nemohl být schválen pouze nadpoloviční většinou přítomných poslanců, ale všech poslanců. A my máme 200 poslanců, tak musí být tzv. sto jednička. Musel se sehnat 101 hlas. V dramatickém finále se to podařilo – za pomoci předsedy vlády (a sociálních demokratů) Paroubka 

Novináři se mě na tiskové konferenci ptali, zda to je náš největší úspěch. A já jsem řekl - NE. Náš největší úspěch - je cesta k němu. Protože v 1990 první průzkum veřejného mínění nám sdělil, že pouze 10 % občanů nás podporuje.    V roce 2006 - 75 %.  A ta cesta od 10 k 75 procentům - to bylo to hlavní. Potvrdilo nám to, že jsme oslovili občany, že už nebudou proti nám, že nás přijali. Loni průzkum ukázal, že už je to 80 procent občanů ČR.

Je to opravdu dlouhá a dobrodružná cesta. V Kazachstánu teprve začínáme své hnutí. Jako vy na začátku, my také máme hodně lidí, kteří říkají, abychom je nechali v klidu. Co jste říkali svým spoluobčanům, když jste dostávali stejné otázky?

My jsme neustále psali jednu odpověď - neděláme nic proti zákonu. Naopak - mlčet je naše smrt. A to nepřipustíme. Máme právo na rovnoprávný život..  Respektujeme tvoje právo na anonymitu. No tak buď anonymní, žij jak chceš. My se rozhodli řešit tu potupnou situaci, kdy nemáme svobodu, nemáme sami sebe - jako svobodného člověka. Za ty, kteří o to usilují - za ty bojujeme. Ale kdo nechce, ten nemusí s tím dělat nic. Ale ať neubližuje  těm, kteří chtějí… Podívejte se do zahraničí - začali to  oni - a podívejte se, kde jsou...

Tak se teď díváme na Českou republiku. Děkujeme za vaší odpovědí.

Přeji vám hodně štěstí… a lásky...

Budeme ho ale potřebovat. Máme před sebou dlouhou cestu.

Comments

Log in or register to post comments

Или войти через: